pondělí 13. března 2017

Pustevny 2017

Pustevny 2017

Musím uznat, že tak jak mi bylo dnes, mi nebylo už "sakra že" dlouho. Odreagovat se a doslova vypadnout pryč z města. Nechala jsem problémy tady a s sebou jsem si vzala pozitivní náladu a odvahu! 
Vzhledem k zdravotním problémům mi dělá problém i vyjít schody, mít nějakou větší fyzickou námahu. Řekla jsem si, že budu taková jako kdysi. Tehdy jsem chodívala i 17 km denně, na přehrady, kolem města, na procházky, cvičila jsem a byla jsem v pohybu. Ale okolnosti vše změnily a nechodila jsem nikam, pohyb ustál. Byla to změna, která se mi vážně špatně nesla. Všichni okolo mě jezdili na výlety, neustále byli někde. A mrzelo mě, že sedím doma, popř. v kavárně - né že by mi to vadilo!, tak jsem si řekla, že už vážně stačí a pojedu s nimi. Zvládnu to.
Naplánovali jsme výlet na Pustevny, kde jsem se opravdu hodně těšila. Už jenom představa, že budu s těmi, které mám ráda, s těmi, se kterými opravdu ráda trávím čas každý víkend, v poslední době častěji a častěji. 
Večer jsem šla spát brzy, protože jsem se nemohla dočkat. Pak ale nastalo ráno a i když mé tělo vstávat nechtělo, moje "já" vstalo a nachystalo se na #trip.
V autě jsem prospala polovinu cesty - miluju spaní v autě, v autobuse, ale tu první jsem se spíše prosmála, protože selhala navigace. Co si budeme povídat, občas navigují fakt hrozně. A naše domluva byla taky vážně úžasná, trochu jsme si ve všem udělali zmatek. 
Po zaparkování aut jsme vyrazili. Vzpomínky a zážitky zůstanou mezi námi, protože je jich vážně moc a ani nevím, kde mám začít. Ale o fotky, které jsou opravdu nádherné, někdy až kouzelné, se s vámi podělím opravdu ráda. 
Některé fotky můžete najít i na instagramu.




























Read More
2 komentářů

pátek 10. března 2017

BezNázvu - možná někdy. "Psaní"

1. část : https://veeveronica.blogspot.cz/2017/02/beznazvu-mozna-nekdy-psani.html

Najednou otevřu oči, ležím a nademnou je Ty. Má velice ustaraný výraz, je velice vyděšený.
,,Promiň, zlý sen.“ Omluvím se.
,,To nic, byl jsem celou dobu u tebe. Musím uznat, že si mě vážně vyděsila. Chceš si o tom promluvit?“
,,Jdeme spát?“ odbočím od tématu, protože o snu s Johnym mám husí kůži ještě teď.
„No dobře. Chytnu tě za ruku a kdyby se cokoli v noci dělo, vzbuď mě, budu tě hlídat.“
            Když mi mou ruku Ty vloží do své dlaně, projede mi husí kůže celým tělem. Ale poddám se únavě a usnu.
            Ráno mě vzbudí vůně z kuchyně. Ty už vedle mě neleží
 a podle všeho, nám chystá snídani. Jsem opravdu ráda, že tady se mnou zůstal a pomohl mi. Možná jsem udělala hloupost a unáhlené rozhodnutí, být chvíli bez jeho přítomnosti. Tahle myšlenka mě opustí velice rychle, protože nemáme litovat toho, co jsme v té době chtěli.
            Vezmu si papuče a obléknu si moji oblíbenou mikinu, kterou nosím jen doma, mimochodem je od Johnyho. Vezmu do ruky telefon a odemknu displej, jenomže uvědomím si, že nemám zájem být připojena k sociálnímu světu, takže jej hodím na postel a nevšímám si ho. Z mých dlouhých hnědých vlasů si udělám typický domácí účes a dojdu za Johnym do kuchyně.
            „Dobré ráno.“ popřeju mu. Neřekne mi nic, ale pozdrav mi oplatí úsměvem, tak krásným úsměvem jako vždy. Neznám krásnější.
            Na stole jsou dvě sklenice s mým oblíbeným jablečným džusem, přichystané talíře a zapálené vonné svíčky, které úžasně provoní kuchyň a velmi brzy celý dům. K nezaplacení, často takhle relaxuju, když se potřebuju zbavit stresu.
            Johny mě pobídne, ať se posadím a v klidu se nasnídám. Přichystal vaječinu se slaninou. Chutná úplně stejně jako od Johnyho. Vzpomínka na to, jak mi chystával snídaně on, mi vymaže úsměv z tváře. Johny o tom ví, ví o všem ohledně Johnyho a mě. Při pohledu na mě mu to asi došlo, ale jedl dál, stejně jako já.
            Po snídani jsem si šla dát sprchu, zatím co Ty se dívá v obyváku na televizi. Spíše jen přepíná programy, nic totiž po ránu zajímavého nedávají.
            Stojím bezmyšlenkovitě ve sprše, kdy na mě teče horká voda. Avšak, když si uvědomím, že jen stojím, nic nedělám a vlastně nad ničim ani nepřemýšlím, dojde mi, že se sebou musím něco dělat. Vylezu ze sprchy, vysuším si vlasy, hodím na sebe nějaké to domácí oblečení a zajdu za Tyem říct mu, že už takhle dál nemůžu. Sednu si vedle něj na sedačku a zeptám se ho: „Je mi hrozně, co mám s tímhle vším dělat?“ hůře jsem to vážně říct nemohla?!
„Viv, ty moc dobře víš, že ti dokážu ti pomoct, jen mi to musíš dovolit. Už jsem ti o tom říkal, nabízel jsem ti mou pomoc.“
            Mlčky se mu podívám hluboko do očí, tak jako jsem to dělávala kdysi a odpovím, že ano. Obejme mě.




            3.
            Týden od našich příprav uběhl a nyní stojíme, já a Ty, na letišti v Praze. Cítím energii, nadšení, trochu adrenalinu, odhodlání a sebedůvěry ve vzduchu. Je to tak nějak smíšený pocit. Tedy hlavně z mé strany, protože obavy z toho, že se už nikdy nedostanu z tohodle období, které je neuvěřitelně psychicky náročné, což mě vážně, ale vážně děsí.  Díky této myšlence se mi vymizí úsměv ze tváře. Ty si toho všimne a oznámí mi, ať chvíli počkám. Zmizí mi z dohledu a já nervózním. Netrvá ani deset minut a vrátí se zpět. Donesl mi kelímek s kávou a s krabičkou, ve které jsou mé oblíbené citrónové makronky. Úsměv se mi vrátí a obemu jej. „Věděl jsem, že budeš mít radost. Je to střední cafe latte s karamelem, s mlékem a jedním třtinovým cukrem, přesně tak, jak to máš ráda.“ Nějakým zvláštním způsobem jsem měla hned lepší náladu.
            Za nedlouho jsme seděli v letadle, byla jsem ráda, že sedím u okna. Miluju pohled na tu krásu, konkrétně mraky a nebe. Nádhera. Letíme přes noc, takže věřím, že budu spát jako zabitá. Ty mi popřeje dobrou noc a jemu taktéž, usnula jsem mu s hlavou na jeho rameni a měl ruku kolem mě. Příjemný pocit, bezpečí, důvěry a pocit s Tyem. Ten pocit mě opustil v moment, když jsem si vzpomněla na Johnyho.

            Ty mě vzbudil, že už budeme za chvíli na místě. Ani mi neřekl, kde letíme, kde najdu znovu sama sebe a vrátím se do každodenního života, tak jako před tím, ale bohužel bez Johnyho. Během přistávání vidím moře, které mi doslova vyrazilo dech. Podívala jsem se zmateným pohledem na něj. Pohled mi opětoval. Usmál se na mě. Vrhkly mi sly do očí, že je tady se mnou a udělal pro mě něco takového. Krom toho, kdo by udělal dnes něco takového? Takových lidí je opravdu málo.
Read More
0 komentářů

úterý 7. března 2017

Vše se změní k lepšímu.

(psáno v únoru)
Zima. Zima je pro mě nejvíc depresivní období. Je brzy tma, slunce nehřeje a nedodává energii, stromy jsou bez listů a města, krajiny vypadají jako by byly bez života. Největší stres asi způsobuje škola, ve které se pořád něco děje, pořád se něco řeší. Bylo to takhle celé 3 roky na střední, ale vzhledem k letošnímu, čtvrtému, ročníku je to čím dál horší. Upřímně mám chuť se na to vykašlat. Z toho stresu ohledně školy - a ne jen kvůli ní, hubnu, mám špatné nálady, zhoršil se mi zrak a pořád se něco děje. Rok 2017 se mi nelíbí, doufám, že se to brzy alespoň zlepší. 


Jak přežít taková období?

1.
Ve škole už nepíšeme do sešitů jako v loňských letech na střední škole. Máme všichni spíše všechno vytištěné, což opravdu neuvěřitelně usnadní práci, krom toho je to přehledné - sama po sobě nemůžu přečíst moje písmo. Takže během hodin, kdy učitelé zkouší z maturitních otázek mám čas vybarvovat antistresové omalovánky a v mém Pohodáři o kterém jsem vám článek psala - odkaz najdete ZDE
Člověku, jako jsem já, to opravdu pomáhá. Potřebuji pořád něco dělat, jsem nervózní, když musím jen sedět, mlčet a poslouchat - posloucháním se taky učíme, ale mě tato metoda absolutně nesedí, vše se naučím přepisováním, čtením či poslechem učiva opravdu nezvládám. Krom toho ani sedět nevydržím v jedné poloze, pořád sedím na židli ve škole jinak.
2.
A konečně se dostávám na mé nejmilovanější téma - káva a přátelé. Posezení s přítelem, s přáteli je nejlepší odreagování se od toho všeho stresu -  alespoň pro mě, v kavárně. V poslední době je naše "každo-víkendová" tradice se všichni sejít a jít si zahrát bowling. A musím uznat, že i když ho hraji skoro každý víkend, žádnou změnu jsem nezaznamenala, pořád jenom žlábky! Neznám nic lepšího, než strávený čas s těmi, které mám nejradši. Vždycky vás ti, co vás mají rádi podpoří nejvíce a drží vás nad vodou.
3.
Den pro sebe, relax, odpočinek. Ten trávíme každý jinak. Mě osobně pomáhá se pořádně vyspat - kéž by se mi to někdy povedlo - (kvůli zdravotním problémům) spím třeba 8-10 hodin, ale můj mozek spí polovinu toho, teoreticky. Další účinná "má" metoda je poslouchání hudby, kreslení. Zapálení svíček, které provoní celý pokoj - nejlepší vůně - pro mě, je skořicová s jablkem nebo tak něco. Teplá vana, zhasnout si a opět si provonět koupelnu svíčkami. To mi připomíná - s přítelem pojedeme do Prahy na wellness něco kolem dubna, už se nemůžu dočkat až se s vámi o tento zážitek podělím! Však mou novou zálibou je psaní příběhu. O tom jsem se vám taky zmínila v článku, ke kterému jsem připojila část, kterou mám. Pokračuji dále, sice pomaleji kvůli škole, ale věřím že budu pokračovat co nejrychleji. Zatím jsem neobjevila "negativní" ohlas na něj. Což mě neuvěřitelně těší - děkuji. Článek ZDE. 
4.
Přítomnost nějakého zvířátka. Mám pejska, u babičky, se kterým jsem vyrůstala, takže má největší srdeční záležitost. Je to s ním hodně hodně špatné. Na zvířata apod. jsem vážně citlivka. A aby toho nebylo málo od přítele pejsek taky na tom není zrovna nejlépe, což mě dostalo úplně. Musím věřit, že budou v pořádku. Domů jsem si koupila akvárium, což je velmi relaxační a neuvěřitelně mě to uklidňuje. Bohužel mám pouze jednu rybičku, protože dostala krupičku a kdybych koupila další, tak by se nakazily.

(psáno v březnu)
Jak se se špatným obdobím vypořádávám já?
Sluníčko nám pomalu se dostalo přes vrátka zimy, což velmi rychle ovlivnilo mou náladu. Škola byla a ještě bude náročná, ale vzhledem k počasí beru všechno jinak a optimisticky, což je ironie, protože má povaha je z velké části pesimistická.
Už jsem si myslela, že školu přestávám zvládat, že o maturitě si můžu nechat zdát. Volného času a osobního života taky moc nebylo. Ale náhlé úspěchy ve škole, tedy zkušební praktická maturita za 1 byla velkou motivací, že se mi konečně začíná dařit. Učím se k maturitě a k tomu na přijímací zkoušky na vysokou školu. Myslela jsem si, že ji odložím na další rok, ale vzhledem k tomu, že se mi změnil pohled na věc jsem si řekla, že to letos zvládnu. Že nebudu se omezovat mými zdravotními problémy. Ale to, že mi "přebliklo" v hlavě není to, jak jsem se se špatným obdobím vypořádala. To, že jsem vše zvládla je díky lidem, kteří mě podporují. Což je úplně to nejlepší, co v životě můžete mít. Podporu těch, které máte rádi. A za to jsem jim nejvíce vděčná. Za každý víkend, odpoledne, celý den s nimi.
Jdu si za svým snem, zálibou a koníčkem!
Myslím, spíše si stojím za tím, že každý by si měl jít za tím, co má nejraději, co ho motivuje, zajímá, neměl by nás do ničeho nikdo tlačit. S láskou k činnosti, která nás baví nejvíce se pracuje mnohem lépe než s tou, do které nás někdo tlačí, nutí a přemlouvá. 
Ve výběru středních škol na základní škole, tedy v 9. třídě, lituji toho, že jsem nenašla svou zálibu mnohem dříve. Avšak nebyla to má chyba. ,,Učitelka v mateřské škole je příjemná práce, děti mám ráda!" řekla jsem si. Ale však "přístup" mé střední školy mi ten názor změnil. Přišla jsem na to, že je to sice krásná práce, ale bohužel ne pro mě. Do našeho města se "přistěhovala" kavárna. Nikdy jsem kávu nepila a nechápala jsem co na ni ostatní vidí. jak jim to může chutnat - v mém "hloupém věku" mi přišly lepší energy drinky i přes to, kdy jsem věděla co jsou doopravdy zač - samé nedravé věci. Avšak jeden člověk mě do kavárny "zatáhl" a kávu jsem vyzkoušela. O tom, jak jsem se k ní dostala jsem článek už napsala, můžete si jej přečíst ZDE. A tak si v posledním roce uvědomuji, že káva je to, u čeho chci v životě zůstat. Jdu si za cílem, že jednou budu mít svou kavárnu, kurz baristky. Každý máme své sny, představy a koníčky a já mám tenhle. Ani nedokážu popsat můj cit ke kávě. Troufám si říct, že ho chápou pouze ti, co kávu milují stejně či více než já.


Budu ráda, když se budu s vámi moct podělit o své cestě k mému snu!
Nesmím opomenout báseň od Annie, která mi věnovala takovou tu mou neoblíbenější, tedy "KÁVOVOU" <3

Do sladké chuti té jemné krásy
Vpíjím svoje pocity
Ta vůně hladí moje vlasy
A duši v kusy rozbity
Na jazyku pálí jak kdysi Tvá ústa
Zůstala jsem prázdná, uzamčená, pustá
Je sladká, voní domovem
Ona je mým příkrovem
Lžičkou čeřím hladinu v šálku
A myšlenky překonají každou dálku
Lidi přišli a ztratili se
Jen ona se mnou už roky dýše
Už sedlina na dně chladne
A já dívám se z okna kradmě
Letní ráno červencové
Jeden jak druhý jsou mí dnové
A každý ráno je dvě lžičky kávy
K ní noviny a z rádia zprávy

https://www.instagram.com/verunqkakubalkova/ 
Read More
0 komentářů

© Vee, AllRightsReserved.

Designed by ScreenWritersArena