BezNázvu - možná někdy. "Psaní"

1. část : https://veeveronica.blogspot.cz/2017/02/beznazvu-mozna-nekdy-psani.html

Najednou otevřu oči, ležím a nademnou je Ty. Má velice ustaraný výraz, je velice vyděšený.

,,Promiň, zlý sen.“ Omluvím se.

,,To nic, byl jsem celou dobu u tebe. Musím uznat, že si mě vážně vyděsila. Chceš si o tom promluvit?“

,,Jdeme spát?“ odbočím od tématu, protože o snu s Johnym mám husí kůži ještě teď.

„No dobře. Chytnu tě za ruku a kdyby se cokoli v noci dělo, vzbuď mě, budu tě hlídat.“
            Když mi mou ruku Ty vloží do své dlaně, projede mi husí kůže celým tělem. Ale poddám se únavě a usnu.

            Ráno mě vzbudí vůně z kuchyně. Ty už vedle mě neleží
 a podle všeho, nám chystá snídani. Jsem opravdu ráda, že tady se mnou zůstal a pomohl mi. Možná jsem udělala hloupost a unáhlené rozhodnutí, být chvíli bez jeho přítomnosti. Tahle myšlenka mě opustí velice rychle, protože nemáme litovat toho, co jsme v té době chtěli.

            Vezmu si papuče a obléknu si moji oblíbenou mikinu, kterou nosím jen doma, mimochodem je od Johnyho. Vezmu do ruky telefon a odemknu displej, jenomže uvědomím si, že nemám zájem být připojena k sociálnímu světu, takže jej hodím na postel a nevšímám si ho. Z mých dlouhých hnědých vlasů si udělám typický domácí účes a dojdu za Johnym do kuchyně.

            „Dobré ráno.“ popřeju mu. Neřekne mi nic, ale pozdrav mi oplatí úsměvem, tak krásným úsměvem jako vždy. Neznám krásnější.

            Na stole jsou dvě sklenice s mým oblíbeným jablečným džusem, přichystané talíře a zapálené vonné svíčky, které úžasně provoní kuchyň a velmi brzy celý dům. K nezaplacení, často takhle relaxuju, když se potřebuju zbavit stresu.

            Johny mě pobídne, ať se posadím a v klidu se nasnídám. Přichystal vaječinu se slaninou. Chutná úplně stejně jako od Johnyho. Vzpomínka na to, jak mi chystával snídaně on, mi vymaže úsměv z tváře. Johny o tom ví, ví o všem ohledně Johnyho a mě. Při pohledu na mě mu to asi došlo, ale jedl dál, stejně jako já.

            Po snídani jsem si šla dát sprchu, zatím co Ty se dívá v obyváku na televizi. Spíše jen přepíná programy, nic totiž po ránu zajímavého nedávají.

            Stojím bezmyšlenkovitě ve sprše, kdy na mě teče horká voda. Avšak, když si uvědomím, že jen stojím, nic nedělám a vlastně nad ničim ani nepřemýšlím, dojde mi, že se sebou musím něco dělat. Vylezu ze sprchy, vysuším si vlasy, hodím na sebe nějaké to domácí oblečení a zajdu za Tyem říct mu, že už takhle dál nemůžu. Sednu si vedle něj na sedačku a zeptám se ho: „Je mi hrozně, co mám s tímhle vším dělat?“ hůře jsem to vážně říct nemohla?!

„Viv, ty moc dobře víš, že ti dokážu ti pomoct, jen mi to musíš dovolit. Už jsem ti o tom říkal, nabízel jsem ti mou pomoc.“

            Mlčky se mu podívám hluboko do očí, tak jako jsem to dělávala kdysi a odpovím, že ano. Obejme mě.

            3.

            Týden od našich příprav uběhl a nyní stojíme, já a Ty, na letišti v Praze. Cítím energii, nadšení, trochu adrenalinu, odhodlání a sebedůvěry ve vzduchu. Je to tak nějak smíšený pocit. Tedy hlavně z mé strany, protože obavy z toho, že se už nikdy nedostanu z tohodle období, které je neuvěřitelně psychicky náročné, což mě vážně, ale vážně děsí.  Díky této myšlence se mi vymizí úsměv ze tváře. Ty si toho všimne a oznámí mi, ať chvíli počkám. Zmizí mi z dohledu a já nervózním. Netrvá ani deset minut a vrátí se zpět. Donesl mi kelímek s kávou a s krabičkou, ve které jsou mé oblíbené citrónové makronky. Úsměv se mi vrátí a obemu jej. „Věděl jsem, že budeš mít radost. Je to střední cafe latte s karamelem, s mlékem a jedním třtinovým cukrem, přesně tak, jak to máš ráda.“ Nějakým zvláštním způsobem jsem měla hned lepší náladu.

            Za nedlouho jsme seděli v letadle, byla jsem ráda, že sedím u okna. Miluju pohled na tu krásu, konkrétně mraky a nebe. Nádhera. Letíme přes noc, takže věřím, že budu spát jako zabitá. Ty mi popřeje dobrou noc a jemu taktéž, usnula jsem mu s hlavou na jeho rameni a měl ruku kolem mě. Příjemný pocit, bezpečí, důvěry a pocit s Tyem. Ten pocit mě opustil v moment, když jsem si vzpomněla na Johnyho.

            Ty mě vzbudil, že už budeme za chvíli na místě. Ani mi neřekl, kde letíme, kde najdu znovu sama sebe a vrátím se do každodenního života, tak jako před tím, ale bohužel bez Johnyho. Během přistávání vidím moře, které mi doslova vyrazilo dech. Podívala jsem se zmateným pohledem na něj. Pohled mi opětoval. Usmál se na mě. Vrhkly mi sly do očí, že je tady se mnou a udělal pro mě něco takového. Krom toho, kdo by udělal dnes něco takového? Takových lidí je opravdu málo.