BezNázvu - možná někdy. "Psaní."

Konečně opět po dlouhé době jsem si našla chvíli zase na psaní a na takový internetový "styk" s vámi. Kdo z vás mě sleduje na instagramu, tak jste si jistě všimli, že už několikrát na 24 hodinovém příběhu se objevily fotky, na kterých je můj notebook s wordem a nějakým "psaním" spolu s poznámkami #odreagování #únik#špatnánálada. Prožívám totiž velmi špatné období, které trvá asi měsíc, troufám si říct, že i dva. A právě tohle je důvodem, proč vzniklo toto "psaní". A vlastně i díky toho si začínám uvědomovat i mnoho věcí, souvislostí a vážím si těch, které kolem sebe mám.

Příběh pointu nemá, nemám předem stanovený děj, cíl, konec, postavy a další různé zápletky. O to je to možná lepší a více mi pomáhá se odreagovat od všeho toho stresu. Příběh vzniká naprosto spontánně, z těch špatných nálad a budu se snažit do toho "psaní" vložit i nějakou tu dobrou náladu ať to není hodně pesimistické či depresivní "psaní". 

"Psaní". Název?

Napadlo mě tomu říkat "psaní", protože ještě zdaleka nemám ponětí o názvu, jestli se toto "dílo" dokončí, zda se bude líbit a okolnosti okolo toho. Krom toho, nemám zkušenosti s psaním příběhů, "knih" a různých deníků. Třeba je díky tomu nasbírám a třeba mě budou motivovat vaše ohlasy, názory, připomínky.

Záměr.

Konec příběhu, předem stanovený obsah, jak jsem již psala, nemám. Je to spontánní a nahodilé "psaní". Záměr, jako mnoho z vás, vydat knihu, nemám. Nepočítám s tím. Je to jen odreagování od všeho zlého. 

Doufám, že je to bez chyb. A právě, že je to zkopírované z mého wordu, doufám, že je všechno tak, jak má být. Přeji - doufám - příjemné čtení. Mám stránky nastavení na A5 - s velkými okraji, což je tak, jak to mají knihy, tedy podle mě. 

Vee

1.

Sedím v mé oblibené kavárně. Cappuccino, které si tady dávám pokaždé, už téměř vychladlo, jsem dopila pouze do poloviny. Neustále držím lžičku a pohrávám si s pěnou a bezmyšlenkovitě koukám do hrníčku.

V tom mě vyruší můj nejlepší kamarád Ty. Dlouho jsem mu neozvedala telefon, na sociální síti jsem mu neodepisovala a celkově jsem zůstala sama mimo reálný, ale i internetový život.

            ,,Jak si věděl, kde jsem?“ na otázku se usměje, obejme mě a v objetí mi na otázku odpoví: ,,Jsi tady pořád. Krom toho vím, co máš ráda.“

            Obejmu ho ještě pevněji a v tom si uvědomím, jak moc mi chyběl. Ale nechyběl mi pocit jeho platonické lásky ke mně. Tohle mě opravdu bolí u srdce, že mu neúmyslně ubližuji.

            Podívá se mi do očí, ale nic neříká. Po chvíli se mě zeptá: ,,Jak ti je?“ místo odpovědi se napiju kávy a opět si pohrávám s pěnou, která mi připadá lepší, než odpovídat na tuhle otázku.

            Ty se na mě ale podívá zklamaným výrazem, který mě ranil. Chtěl mi pomoct, ale já nechci každému vykládat o tom, jak jsem v pohodě, když přitom nejsem. Unavuje mě to.

            Chvíli mlčíme. Nenávidím trapné ticho. V moment, kdy mi tato myšlenka proběhla hlavou, mi Ty vzal ruku a něco mi do ní položil. Díval se mi do očí a řekl, že mě tenhle dárek potěší, objal mě a odešel bez jakéhokoli pozdravu, očního kontaktu. Tohle mu podobné vůbec nebylo. Rozevřela jsem ruku a v dlani ležela malá krabička. Zlatá, taková ta, co se do ní dávají šperky. Otevřu ji a v ni leží stříbrný řetízek, s přívěskem zrnka kávy. Chvíli na to koukám a přemýšlím, proč mi Ty dal takový dárek. Popadnu tašku a vyběhnu z kavárny, abych Tye zastihla. Jenže bohužel pozdě. Ty už byl pryč. Nevím proč, ale nějakým způsobem mě to zklamalo, vzhledem k tomu, když jsem si oblíbila tuhle samotu, ticho a pesimismus.

2.

Po dlouhé době otevřu notebook a přihlásím se na facebook. Desítky nepřečtených zpráv. Většina mi přála upřímnou soustrast. Při přečtení těchto zpráv jsem zaklapla notebook tak, až to udělalo ránu, hodila ho na postel, při čemž jsem zakřičela. ,,Ne!“ Zaryla jsem si prsty do vlasů a začala neuvěřitelně hlasitě brečet.

            Výkřik a pláč byl hlasitý na tolik, že ho slyšel i Ty, který bydlí vedle mého domu. Ty bušil na dveře, ale já jsem mu je neotevřela. Nevím jestli to bylo otevřeným oknem dokořán nebo to bylo opravdu tak hlasité. Nechtěla jsem s nikým mluvit, chtěla jsem být sama, nikoho jsem nechtěla vidět, slyšet. Chtěla jsem utéct. Utéct pryč od toho všeho, od všech. Ty začal křičet mé jméno a ať dveře otevřu. Najednou bylo ticho, tedy krom mého hlasitého breku. Najednou někdo proskočil oknem. Začala jsem křičet a vypukl ve mně šílený zmatek, nevěděla jsem kde jsem, kdo jsem, nevěděla jsem naprosto nic. Najednou mě ta osoba chytla tváře a křičela na mě: ,,Viv, otevři oči! To jsem já, Ty!“

Otevřela jsem oči. Ano byl to Ty. Chvílí jsem se na něj dívala, abych věděla, že to je opravdu on. Všechen zmatek ustál a vrhla jsem se mu do náruče. Hladil mě po vlasech a říkal, že všechno bude dobrý a v pořádku. Nebyla jsem schopna chodit, ani mluvit. Vzal mě do náruče a položil mě do postele. Celou dobu mě nepustil z očí, držel mě za ruku, aby alespoň mé podvědomí vědělo, že mám u sebe někoho, kdo na mě dává pozor a s kým se mi nemůže nic stát. Přikryl mě dekou a zůstal se mnou ležet. Počkal až usnu.

Stojím v lese. Les je temný, tichý a jde z něj cítit negativní energie. Všude je ticho. Ani šum listů nejde slyšet. Rozhlížím se kolem sebe, abych se zorientovala, kde opravdu jsem. Štípnu se, abych se ujistila, že to není sen. Není. Opravdu stojím někde v lese a nemám ponětí, jak jsem se tu ocitla. Otočím se, ale v ten moment někde praskne spadlá větev, jako kdyby na ni někdo šlápl. Leknu se a otočím se tam, odkud zvuk pocházel. Stojím, nic neříkám a strach ve mně zapůsobil tak, že jsem nebyla schopna se pohnout. Opět se ozve zvuk prasknutí větve, ale tentokrát z jiné strany. Znova se leknu. Slyším kroky, jdou slyšet blíž a blíž. Chvíli mám pocit, že je někdo či  neco blízko mě na tolik, že už bych mohla rozpoznat o koho nebo o co jde. Jenomže zvuk kroků ustál. Vyděsilo mě to ještě víc. Všimla jsem si, že můj přívěsek od Johnyho je pryč. A začínám panikařit, proto se rozhodnu jít od sud pryč, najít cestu ven, z tohoto začarovaného lesa. Jdu sotva deset minut a ozve se výkřik. Srdce mi začalo tlouct tak, že určitě šlo slyšet na několik metrů daleko. Výkřik se ozve znovu a znovu. Začínám utíkat. Opět výkřik, ale tentokrát někdo křičí mé jméno. Je to klučičí hlas. Zastavím se. Myšlenky v mé hlavě jsou natolik zmatené a nejasné, že už ani nevím co dělám. Byl to hlas Johnyho. ,,Johny!“ zavolám do tmy v lese. Nic neslyším, jen ozvěnu mého hlasu. V moment, kdy mi začne pískat v uších se chytnu za hlavu a zhroutím se k zemi.

Read More